Facebookoví přátelé

9. ledna 2016 v 5:00 | Jane The Killer |  Creepypasty
Znáte ty lidi na Facebooku, kteří si vás snaží přidat, ikdyž je neznáte?
No, řekněme že jsem jeden z nich...
Myslím si, že to vše začalo možná před rokem, ale nemohu si na to vzpomenout přesně, protože se od té doby událo dost věcí.


Tak začneme od začátku. Nikdy jsem neměl v úmyslu se na Facebook přidat. Byl jsem osamělec první třídy a zřídka kdy jsem měl nějaké přátele. Nechtěl jsem se ztrapnit, nechtěl jsem aby celý svět věděl, jaká nula jsem byl, ale byl jsem přesvědčený potom, co jsem slyšel, jak o tom každý mluvil, jasně že ne ke mně, ale spíše okolo mě - dostatečně nahlas abych to mohl slyšet.
Nesnášel jsem že se mnou nikdo nemluvil. Bylo to jako kdybych pro ně neexistoval. Jako kdyby samotná moje existence pro ty zmrdy nic neznamenala. Byl jsem otrávený tím, že jsem byl úplný odvrženec, takže jsem se rozhodl si udělat vlastní Facebook. Ze začátku to bylo děsivé, víte, nechat celý svět vědět co jsem právě dělal. V základu jsem rozdával své soukromí a volnost, abych konečně zapadl.
Ironie celé téhle věci je, že jsem měl strach ze stalkerů a sériových zabijáků, kteří by věděli co dělám, ale proč se to změnilo v ironii, k tomu se dostanu později. Každopádně, ze začátku mi byl Facebook cizí. Měl jsem nula zpráv, nula upozornění a... Nula žádostí o přátelství. Bylo to jako v reálném světě, až na to, že to tentokrát mohl vidět celý svět.
Ale bez ohledu na to jsem sebral všechnu odvahu a začal Facebook zkoumat. Pořád si pamatuji první věc, kterou jsem udělal, když jsem ho začal používat. Pamatuji si to naprosto přesně: ta hra s rybičkama, znáte ji, ne? Tahle hra byla moje nejoblíbenější! Strávil jsem nad ní hodiny, mohl jsem si koupit nespočet ryb... A potom je všechny nekrmit a nechat zemřít. Sledovat rybu umírat byla taková zábava! Zůstal bych takhle asi napořád, pokud by nepřišlo na tu... Žádost o přátelství. Nemohl jsem tomu uvěřit, někdo si mě chce přidat do přátel!
Dychtivě jsem kliknul na "přijmout". Byl to ten nejhezčí pocit, jaký jsem kdy mohl popsat. Takže, tady můj příběh začíná.

Potom, co jsem kliknul na jeho profil, jsem viděl o čem Facebook doopravdy byl: měl nespočet statusů, na každém aspoň pět liků! Tolik jsem to chtěl. Tak jsem začal projíždět jeho seznam přátel a přidal si všechy, se kterými se přátelil. Trvalo mi to asi pět hodin, ale stálo to za to! Během chvíle se z mého jednoho přítele stalo dvanáct a o těchto přátelích, kteří to přijmuli jsem nevěděl absolutně nic... Ale protože jsem s nimi byl přítelem na Facebooku, tak jsem se všechno naučil.
Prošel jsem první dva týdny přidávání všech lidí, ktěří moji přátelé znali a jakmile se stali mými přátely, přidal jsem si všechny, které oni znali. Ano, moje popularita se zvyšovala. Lidé konečně začínali vědět, kdo jsem byl. Bylo to všechno tak úžasné. Děcka ve škole na mě dokonce začali mluvit. Bylo to šílené, přímo bizardní. Začal jsem Facebook milovat. Začal jsem být závislý.
Nesnášel jsem na něm nebýt: představa nevědět co všichni dělají, nebo na co myslí byla zdrcující. Nesnášel jsem zasrané školní hodiny, zdály se mi být jako trávení věčnosti v pekle. Ale strávil jsem každý volný moment na té stránce. Začal jsem o ní snít a celkem brzo... Jsem přestal snít úplně.
Vyvolal jsem si insomnii, což pro mě bylo super, protože jsem věděl, že můžu strávit nekonečnou sumu času na Facebooku, převážně když zrovna skončil školní rok. Bylo to krásné trávit každý moment mého života na Facebooku. Ale trávení příliš mnoha času mi nabízelo vidět taky temnou stránku Facebooku. Byli tu lidi, kteří nepřijmuli moji žádost o přátelství. Odeslal jsem desítky tisíců pozvánek a pořád jsem měl jen něco kolem 2000 přátel. Bylo jasné, že Ti lidé měli něco proti mě...
Proč by se mnou jinak nechtěli být přátelé? Jasně, proč ne?
Muselo tu být řešení k tomuto šílení a bylo to jasné. Ano! Bývalo to pro mě tehdy tak moc jasné... Všechno, co jsem musel udělat, bylo se jich zbavit.
Stále si pamatuji mou první oběť - byla tak nevinná. Popravdě, nic jsem proti ní neměl. Byla tak mladá a krásná. Stále si pamatuji ty oči... Ty pronikavě černé oči.
Věc, kterou si o ní nejvíc pamatuji, je jak hrozně moc krvácela a šíleně křičela. Byl to jiný pocit, co jsem tehdy cítil - zabítí té dívky - a prožívám to znovu pokaždé, když si vybírám novou oběť.
Když nad tím tak přemýšlím, tak mám pocit, že jsem ti zrovna poslal žádost o přátelství. Zamyslel bych se dvakrát nad tím ji odmítnout, pokud bych byl tebou!
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama