We Lie

27. října 2016 v 21:18 | Jane The Killer |  Monsters
Adam vstoupil do obývací místnosti a opatrně se posadil se sklenicí červeného vína. Potřeboval ještě jednou mluvit se svou ženou. Mohlo by to být složité. Víno mu pomáhalo zůstat klidným.


"Claro."
"Ano, drahý?"
"Jsem rád že jsi tady. Musíme si promluvit."
"Dobře," řekla. "O čem?"
"Můžeš mi pomoci pochopit proč jsi to udělala? Proč jsi mi tak ublížila?"
Clara byla na chvíli zticha. Adam upil ze sklenice, udržoval si trpělivost.
"Taky jsem byla ublížená. A zmatená. Prosím...odpušť mi."
"Je to těžké, Claro."
"Já vím. Ale nechci o tom teď mluvit."
Adam se postavil, přešel párkrát po místnosti, a znovu se posadil. "Jsi šťastná? Můžeš mi alespoň říct tohle?"
"Ano, tak dlouho jak jsi se mnou. Neopustím tě, Adame. Musíš to vědět."
"Já vím. A miluji tě, Claro."
"Taky tě miluji." Pak tam byla další dlouhá pauza. "Víš že jsem tě někdy pozoroval když jsi spala?"
"Vážně?" Adam vypil tmavou tekutinu, pozoroval jak se na sklenici odráží světlo místnosti. "Nedávno jsem mívala zlé sny, takže jsem jedině ráda že se mnou někdo je a opravdu mi to pomahá. Děkuji, miláčku."
"Teď musím odejít."
"Už?" zeptal se překvapeně.
"Já vím. Měl bys jít se mnou."
Zamračil se. "Já... můžu?"
"Jistě. Už víš jak."
"Jak?" zeptal se, tušíc že by se mu odpověď nelíbila.
"Stejně jako já, hlupáčku."
Místnost v rozích vypadala ztlumená, jako kdyby tam byly schované stíny, které tajně poslouchaly. "Cože? Jak bys tohle mohla říct, Claro?"
Další pauza. "Clara tady není," přišla odpověď.
Adam ucítil bolest v žaludku. "Co...myslíš...ty nejsi..?"
"Ne. Nikdy jsem nebyl. Ale jednou jsem s ní mluvil."
Zrada ho bodnula do očí. "Jo? A co jsi řekl?"
"Skoč."
Vyskočil ze své židle. "Ne. Ne, sakra. J-jak? Jak je tohle možné? Všechny ty věci které říkala...Mluvil jsem s Clarou, sakra. Mluvil jsem s ní!" Kvůli tomuto Adam tolik nemluvil s ostatními jakoby naléhal. Ale donutil se se zpět posadit.
"Lžeme."
Slzy začaly téct.
"Další věc." Neodpověděl. "To nejsou sny."
Adam si mohl vzpomenout jedině na úlomky jeho nočních můr - tmavá ulička, kapající tunel...strach z vrhání stínu ke stínu...proříznutý výkřik...ruce pevně omotané kolem něčeho slabého a poddajného...a odraz měsíce ve chladné řece, černá spěchá na jeho prázdný pás.
Znovu si vzpomenul na jeho bručivý hlas, "co myslíš?"
"Vypůjčím si tě."
Na jeho zamítnutí se mu chvěly ruce, a nevěřícně na ně zíral. Přiškrceně ze sebe vydal slovo: "Why?"
"Z-Á-B-A-V-A."
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama