Slender's Amusement

25. prosince 2017 v 11:35 | Jane The Killer |  SLENDERMAN..
Snažila ses zůstat tak klidná jak je možné, což bylo těžké. Všechno to utíkaní kolem tě unavilo, těžce jsi dýchala.
Ani jsi nevěděla jestli je tvá baterka zapnutá nebo vypnutá. Žádný z papírků ti nedával tu informaci. Znovu jsi je zkontrolovala. Ani jsi neměla ponětí jestli jsi je našla pohromadě. Ale záleželo na tom vůbec? Co když ano? Zaprvní jsi věděla proč po tobě šel, tvé oči, tvé rty. Všechny ty věci které on nemá, ty máš. Jenže brzy jsi zjistila, že nejsi jediná. Proč si nevzal jejich obličejové rysy? A kromě toho, ani je nepotřeboval.


Seděla jsi v rohu místnosti, papíry byly před tebou rozložené. Byla tam kresba, s ním a se stromy obklopujícími ho, ta se ti líbila nejvíce i když ti to nedávalo naprostou žádnou informaci. Alespoň jsi věděla že jsi v bezpečí.
Občas jsi měla pocit, jakoby to dělal pro svou vlastní zábavu. Jakoby si to užíval. Ale poznávala jsi ho více a více pokaždé když se objevil. Možná by tě opustil, kdyby jsi nenašla ty papírky. Zaprvní, jen za tebou byl. Více jsi zjistila když tě využíval jako hrozbu.
Tvá baterka začala blikat, vytrhávajíc tě z tvých myšlenek. Našel tě? Tohle se nestalo předtím, než jsi byla tak blízko k... Cokoliv to bylo. Věděla jsi o něm tak málo, ale on se k tobě choval tak, jakoby věděl dost na to, aby pro tebe mohl být hrozbou. Zvědavost nakonec zabila kočku. Světlo, po zdá se hodinách blikání, konečně zhaslo. Shromáždila jsi všechny papírky a nacpala je do kapes své bundy, stojíc nakloněná ke zdi. Takhle to bude jednodušší začít utíkat, jestli tě najde.
Praštila jsi do baterky, snažíc aby fungovala. Když se to nepovedlo, vrátila jsi se zpět do svých myšlenek. Nepomohlo to k tomu, aby ses ho zbavila (jestli se ho MŮŽEŠ zbavit), ale uklidnilo tě to. Na mikrosekundu baterka zablikala, zírala jsi na ni, jako kdyby to mělo baterku zprovoznit. Povedlo se. Tvé rty cukaly do úsměvu, ve světle jsi se cítila méně sama. Tvé oči sledovaly chapadlo, vedlo je k černé kravatě. Byla jsi moc vyděšená na to, abys ze svého obličeje setřela úsměv. Zamrzla jsi.
Když se tvůj zrak začal rozmazávat, tvé smysly se vrátily. Běžela jsi tak rychle jak jsi mohla, zpět stejnou cestou, kterou jsi skončila v té místnosti. Když jsi byla konečně venku, otočila jsi se ke dveřím, ze kterých by jsi vycházela, abys zjistila, jestli je za tebou. Ulehčeně sis povzdechla, když jsi ho neviděla. Šla jsi tak tiše, jak jsi mohla, kontrolujíc každý strom kvůli papírku, byla jsi v jeho teritoriu. Jedno z jeho jmen bylo "The Tree Man".
Pokaždé když jsi šlápla na list, ses otočila. Každý zvuk tě děsil. Ale věděla jsi, že ticho bylo to, čeho by ses měla bát nejvíce. Ale nemohla sis pomoct. Něco jsi uviděla na tlustém bezlistém stromu. Papírek. Zamračila jsi se, nechtěla sis to přečíst, ale musela jsi.
Když jsi dosáhla na strom, vzala sis kousek papíru. "Nedívej se... Nebo tě vezme." Zírala jsi na to, to je všechno, co jsi musela dělat? A pak sis to uvědomila. Byl hned za tebou, měla jsi nutkání ho neposlechnout, otočit se a takzvaně čelit svému strachu.
Otočila jsi se s očima zavřenýma. Toužíc po otevření očí, abys mohla vidět jeho prázdný obličej.
Cítila jsi se, jakoby byl pryč, už jsi nebyla schopná neposlouchat. A tak se tvé oči otevřely, ale byl tam.
Bylo to děsivé, ale nemohla ses podívat jinam. Nebylo to jako každý jiný obličej.
Ale s každou uplynulou sekundou, všechno bylo méně vyditelné, siluety byly méně výrazné.
A pak jsi konečně nemohla nic vidět, nic cítit, ničeho se dotknout, nic chutnat, a nic neslyšet.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama