Slenderman Doesn't Exist

25. prosince 2017 v 15:21 | Jane The Killer |  SLENDERMAN..
"Slenderman není reálný."
Takhle tento příběh začíná. Takhle bude tento příběh pravděpodobně i končit. Nelžu. Moje jméno je Raksha a tohle je můj příběh.


"Slenderman není reálný."
Helen mi tohle řekla nespočetněkrát. Nejasně jsem přikývla a ona se zklamáním rozbrečela. Tiše jsem sledovala ji, její kruhovitý zavalitě prasečí obličej až ke kořínkům jejích odbarvených vlasů. Dívá se mi do očí a já jí pohled vracím. Prosí mě, ale mě to nezajímá. Chce abych jí lhala, ale to já neudělám. Zřejmě poznala mé rozhodnutí, postavila se a naštvaně odešla z místnosti. Slyším ji křičet na mého snoubence, že mi nemohl pomoct, že jsem byla ztracený případ, který by měl opustit. Natahujíc se pro mé ještě neupité kafe, které bylo na stolu u gauče na kterém jsem seděl, vmíchávám cukr a čekám na Jeryho až za mnou přijde. Když přijde, jeho oči vypadají vyčerpaně. Cítím lítost. To je z mého křičení v noci. Řekla jsem mu, že může odejít, odmítnul, proto jeho chování pro mě nebylo strachem. Posadil se vedle mě na psychiatrův gauč.
"Proč? Proč prostě nepřiznáš, že Slenderman není reálný? Co by jsi mohl získat z této šarády?"
Vysmála jsem se jemu a jeho slabotě. Opravdu očekávál, že změkčím, zalžu a řeknu mu že přestanu předstírat to, že neexistuje? Jako kdybych hrála takovou zbytečnou hru. Přece ví, že si nehraju na něco, z čeho nebudu mít prospěch. Když vstal z gauče, tak neřekl ani slovo, ale když vycházel ze dveří, tak to řekl.
"Odvolávám to. Naše manželství, náš vztah. Všechno. Vyplním všechny papíry a pošlu ti je k podepsání. Řeknu tvé rodině, že jsi moc posedlá věcmi, které neexistují."
A s tím jsem Jeryho ztratila navždy. Nezajímalo mě to. Nevěřil mi, ne, nechtěl mi věřit. To všechno kvůli jeho strachu. Nemohla jsem strávit zbytek svého života s někým takto slabým. Postavila jsem se z gauče, oprášila si džíny a vydala se na ponurý den v Seattlu. V oblacích se vytvářely deštivé mraky, připraveny začít pršet v daný moment. Ukázala jsem na velký kuchyňský nůž, jedinou věc, kterou jsem měla ve své kabelce. Z mrholení se stal déšť, ale já pořád šla na východ. Přímo k lesu.
Už tam byl když jsem přišla. Jeho kabát byl vyjímečně suchý, jako kdyby ho déšť našel v tak nesprávný čas, jako já. Jeho ruce mávaly jako hadi, sotva se dřely o lesní půdu. Tiše mě přivítal - nemyslela jsem si, že je slepý, ale vždycky jsem si musela připomenout, že mě mohl vidět lépe, než já mohla vidět jeho. Myslím, že bych se nikdy nepřenesla přes pocit, že má na sobě některý morbidní Halloweenský kostým. Chyběla jeho dlouhá chapadla a jedna z jeho dlouhých rukou se natahovala k mému obličeji. Jeho vytáhlý prst prozkoumával můj obličej, bez toho, aniž by se ho někdy dotknul. Nesnažla jsem se zakrýt otravné chvění, které to způsobilo. Konečně to vypadalo, jako by byl hluboce v bezvědomí, nebo okouzlení, nebo cokoliv co tahle příšera může cítit. Sáhla jsem hluboko do mé tašky, abych vytasila nůž, a vrhnula s ním do jeho hrudi. Nevypadal, jakoby ho to bolelo, pak znovu, nevypadal nijak. Jeho obličej byl přilepený k mému tělu, když jsem vykřikla. Mé nohy mě už nepodporovaly, ale stála jsem. Jeho pohled mě doslova nenechal odejít. Cítila jsem krev prosakující se skrz mé oblečení, kapajíc dolů k mému trupu.
Můj nůž byl zabodnutý v jeho hrudi, ale nebyl to on, koho jsem propíchnula. Les se začal ztmavovat. Uvědomila jsem si, že jsem neomdlívala, byl to Slenderman. Jeho chapadla nechyběla, ale obmotávaly stromy, vyhýbajíc se mému zraku. Obklopil mě slizký kabát a Slendermanův obličej se stal úsměvem plným ostrých řezáků. Rozumím, proč lidé jako je Helen nevyhledávají příšery a popírají jejich existenci. Lidé jako je ona to pochopili dříve než lidi jako já. Pochopila mě, nebo ještě lépe, příšera uvnitř mě.
Slenderman neexistuje. Jistě. Ale ty ano. A tak i příšery uvnitř...

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama