Září 2018

Nice To Meet You

29. září 2018 v 0:00 | Jane The Killer |  Micropasty
Zdravím.
Konečně tě potkávám. Konečně? Ah, to... Jen jsem až moc nadšený, protože mám s kým mluvit. Nemůžu vyjádřit jak šťastný jsem, že mám tuhle příležitost.
Huh? Proč jsem tak šťastný? Je to vlastně docela jednoduché. Posledních pár let mého života bylo utrpení. Myslím tím, bože... Ah, to je vtipná historka. Bože. Žádný milující bůh by nenechal žádné z jeho dětí si projít to co já. Ale teď už mám s kým mluvit. Jaký krásný den!
Takže, kde začít? Myslím, že to byl den jako tento. Šel jsem do knihovny s některými mými přáteli, abych našel nějakou činnost na víkend. Přišli jsme tam předtím, než knihovna otevřela, a našli jsme přesýpací hodiny na schodech. Byly hezky ozdobené. Zlatou kůrou a kdoví čím ještě. Docela jsme se nudili, takže jsme je otočili, nechali jsme je být a začali mluvit. O pár minut později se ukázal knihovník. Zjistili jsme, že se objevil ve stejný čas, kdy ve vrchní polovině nezbylo jediné zrnko písku.
Ve knihovně jsme nic nenašli, ale měli jsme nové přesýpací hodiny. Pak jsme zbytek dne byli už jen v mém domě. Mluvili jsme, užívali jsme si zábavy, kterou nám média poskytovala. Zjistili jsme, že přesýpací hodiny trvaly asi 45 minut. Nepamatuju si, kdy jsme tohle udělali, ale trvalo to dlouho. Předtím, než se setmělo, jsme šli na procházku. Hezkou klidnou procházku. Pamatuju si, že jsem před tím, než jsme odešli, hodiny otáčel. Myslím tím, neotočil jsem je záměrně. Jen jsme si s nimi hráli a já to položil s pískem nahoře. Odešli jsme. 4:30
Jeden z mých kamarádů se mě zeptal, jaký je čas. Pamatuju si, jak jsem se sklonil, abych se podíval na své hodinky. Chtěl jsem říct 5:15, ale pak jsem uslyšel zvuk pneumatik. Slyšel jsem výkřik a vzhlédl nahoru. Auto couvalo pryč od nás, mezitímco jeden z mých kamarádů ležel krvácející uprostřed silnice. Jeho vaz byl očividně zlomený. Strávili jsme zbytek noci na policejní stanici, vyplňovali jsme papíry. Řidiče nikdy nechytili. S tím co vím teď, pochybuju o tom, že tam nějaký řidič vůbec byl. Jen některé auto.
O týden později jsme seděli u mě doma, nesmyslně jsme otáčeli přesýpacími hodinami. Položili jsme je a zapomněli na ně, mluvili jsme o našem ztraceném kamarádovi. Bylo o 45 minut později, když se to stalo. Přesně 45. Jeden z mých kamarádů začal lapat po dechu, držíc si hruď. CPR nefungovalo, nic nefungovalo. Zemřel na infarkt. V našem věku. Směšné.
Ten druhý kluk byl taky s námi na procházce. Od té doby jsme spolu nemluvili. Seděl jsem sám, s hlavou v dlaních, truchlící nad mými přáteli. Až tehdy jsem pochopil, že oba dva zemřeli čtyřicet pět minut poté, co přesýpací hodiny byly otočeny. Chtěl jsem se toho prokletého předmětu zbavit. Zoufale jsem se toho chtěl zbavit, nepřemýšlel jsem nad tím, co by se mohlo stát. Šel jsem a nechal je znovu na schodech u knihovny. Další den jsem se tam vrátil a byly pryč. Už jsem je nikdy neviděl.
Ale věci se pořád děly. Zdálo se to být normální, ale mohl jsem jen předpokládat, že nový majitel je otáčel. Život se zhoršoval. Moje bývalá přítelkyně se se mnou rozešla kvůli někomu jinému. Kamarádi odešli. Ale nikdy jsem nebyl sám. Slyšel jsem šeptání. Smích. Kroky. Ano. Slyšel jsem, jak někdo chodí po místnosti, ve které jsem byl, a nic jsem neviděl. Znervózňovalo mě to.
Chvíli se to stávalo jen ve tmě. Ale pak se to začalo stávat i ve dne. Ať jsem šel kamkoli, slyšel jsem ten smích, vysmívání se mi z místa, kam jsem nemohl vidět. Předpokládám, že kdyby to skončilo u tohoto, tak bych byl v pořádku. Neskončilo to.
Jednu noc jsem se probudil a cítil jsem smrt. Nemohl jsem se hýbat. Uvědomil jsem si, že něco dýchá blízko mého obličeje. Začalo to šeptat. Nerozuměl jsem tomu. Snažil jsem se posadit, ale ucítil jsem pálení, když něco, co jsem neviděl, roztrhlo mou hruď. Něco to vyrvalo. Pořád ještě žiju, ale jsou tam jizvy. Vždy a navždy. Taky si pamatuju co se stalo potom. Cítil jsem závan větru na svém obličeji a slyšel zaklapání kožených křídel. Slyšel jsem, jak vyletěly pryč z mých dveří, a pak ránu. Když jsem znovu získal schopnost se hýbat, tak jsem běžel tam, kde jsem slyšel ten zvuk, a našel rozbité okno.
Žiju s nimi každý den. Slyším šeptání, smích, posmívání. Snažím se je ignorovat, ale pak cítím ledové prsty, jak se kolem mě obmotávají, a cítím, jak mě něco nevysvětlitelně táhne blíž k nebezpečí. Tohle je to, proč můžu být jen v zalidněných místech. Potřebuju někoho, kdo by mě od toho odtáhnul pryč. Aby to donutil mě pustit, ať už mě drží cokoliv.
Hodně jsem se stěhoval. Ale oni mě sledovali. Věděl jsem, že je to zbytečné, a tak jsem to vzdal. Přestěhoval jsem se zpět na místo, kde jsem žil před pár lety. A pak jsem viděl tebe. Věděl jsem, že s tebou musím mluvit. Ty jsi speciální. A během naší konverzace jsem zjistil proč.
Těší mě. Jsem ty.

Originál zde: https://www.creepypasta.com/nice-to-meet-you/

Alone

25. září 2018 v 11:05 | Jane The Killer |  Creepypasty
Fakt jsem si myslela, že tohle už jsem vydala. Ale asi ne. Ale kdyby to někdo na tomto blogu našel ještě jednou, tak se nebojte to napsat do komentářů. Každopádně nevím, proč jsem to nikdy nevydala, když je to celý přeložený.
-

Bish What

14. září 2018 v 21:44 | Jane The Killer |  Moje výkecy a co se týče blogu
OMG, asi bych měla pozdravit. Heya.